Rytmus

20. ledna 2010 v 7:34 | šury(nka) |  Zamyšlení
Když člověka chytne za srdce píseň, pak už píše jen v jejím rytmu. Alespoň chvíli. Protože ona ho pohltí. A v tu chvíli nemusí vnímat nic, ani slova, která vznikají pod jeho rukou ... jen tu píseň. Za každý tón vylouzený strunami jedno písmeno ... Hlas mu diktuje celý jeho příběh, jen zcela jinými slovy. Jiným tématem ... nemusí být o něm v textu ani zmínka a stejně tam je a čeká na něj.
A ten, kdo ji napsal, složil ... nestvořil jen jeden, ale desítky příběhů, které se časem objeví. Jen to bude trvat ...
Příběhy se časem oposlouchají, to platí pro každý. Když je ale ten někdo jejich autorem, o to krásnější jsou tehdy, kdy se vynoří ze zadníhch přihrádek a on je opráší.
Nějak se v těch řádcích nepoznávám ... ale taky už bych se měla oprášit ...
 

Už vím ..

4. prosince 2009 v 19:59 | šury(nka) |  Dear diary
Hudba hraje a drží mě při vědomí. Vědomí udržuje hudbu v doslechu.
Naplnit mě teď dokáže jen bolest. Smutek. Nejsem šťastná když se tak tvářím ... necítím nadšení ... oni jej necítí. Jen nechci radost kazit i jim když vidím, že ji mají. Ne znovu.
Mám je tak ráda ...

U každého článku se po deseti řádcích zastavím, pročtu je a smažu. Mám hlavu už tak přeplněnou myšlenkami, že s řádky okamžitě nejsem spokojená. Nikdy toho nevyjádří tolik, kolik chci a v kolik doufám.
Cítím se sama. Každý den, každou noc. A ať si to chci nebo nechci připustit sžírá mě závist. Jen si ji tak nevykládám. Takhle ji nenazývám. Vidím jen to, co by mohlo být a je bylo nadosah když se něco zvrtlo. Závidím ideálu. Závidím snu. A tolik po nich toužím.
Dříve jsem byla šťastná alespoň právě s mých snech. Byly dokonalé a reálné, plné barev a pocitů. Reálnější, než tenhle okamžik. Zničeho nic se však změnily v bezesné noci a vyvážily prázdno taktéž právě prázdnem. Často jen ležím, hodiny a hodiny a své obrovské posteli a vrtím se jako šílená. Žádná poloha, do které své tělo dostanu mu není dost dobrá a já nemůžu spát. Prázdný den a prázdná noc. Jako v noční můře, a ani ty už se mi nezdají. Někdy doufám, že je tohle jen nesnesitelně dlouhý sen a já se pak vzbudím uprostřed zimy s popraskanými rty a červenými líci a všechno budu moci udělat znovu. Nikdy jsem netoužila po bezchybnosti, jen moci vyhnout se té prázdnotě..
O životě nemůžeme říct, že je nebo není fér. Mluvme raději o sobě a možná pochopíme.
Možná pochopíte tak jako já že tolik věcí nechápu.
Člověk nemůže ovlivnit povahu všech kolem sebe. Je-li tím odlišným, je ztracen. A pak už opravdu záleží jen na jeho síle vzchopit se a začít nanovo i přesto, že to ještě tolikrát nevyjde.
Já to vím.
A nědokážu posoudit, jestli není nevědomost
lepší...

Probuzení ...

4. listopadu 2009 v 20:47 | šury(nka) |  Dear diary
Nikdy bych už znovu nechtěla mít vše o čem jsem snila a růžové brýle k tomu. Až totiž jednou někdo přijde, to všechno promění v nic a brýle vám strhne z vašeho naivního obličeje, posype vás hnojem, s úsměvem zasadí břečťan a vyzná vám lásku ... no nebude vám na zvracení? Čím víc jste ztrápení a čím víc vás to tak hrozně bolí, tím víc ho chcete protože on za to přece nemůže ...
Svírá se mi žaludek, bolí mě hlava, štípou oči .. a ta bolest v hrudníku je nesnesitelná. A do toho se mi hlavou míhá tolik obrazů najednou a já nemůžu ani křičet, ani plakat, kvůli okolí a své vlastní síle, protože to je to jediné co mi zbylo.
Nemůžu psát naplno, pořád ho mám tak ráda ...
 


Mráz...

10. října 2009 v 19:45 | šury(nka) |  Dear diary
Vzpomínám na tu mlhu a sychravé večery které se měnily v jasné noci pohlcené mrazem. Vzpomínám na temná zákoutí, kde nás doháněl a na teplé dotyky rtů, které mu vzdorovaly. Vzpomínám na kontrast žáru a mrazu,jenž jsme do nocí vehnali. Vzpomínám na měsíc, jenž plul po nočním nebi, a místa, ze kterých byl spatřen, měsíc který uvidím zas a který obličej zalije slzami, jenž zmrznou v zápětí. Jako vloni.
Pamatuji si doteď vůni toho vzduchu, vpálila se mi do plic a já tak nedočkavá až pálit bude zas ... Jen něco pozbude ten vzduch. Něco, jenž právě on činil dokonalým. Co s rokem ztratilo své kouzlo.
Vzpomínám na hloubi těch nocí a ostří mrazu, v nichž jsme se topili a extázi, jenž nám působily.
Vzpomínám na ty pochůzky po močních ulicích, na to málo zbloudilců, kteří se nechali okouzlit jako my ... na jejich nepřekonatelnou krásu.
Vzpomínám na období, které chci zažít zas a ke kterému nevyvratitelně patří i někdo, koho jsem zabila...
Vzpomínám na vzduch a mráz, jenž mě při prvním dni .. opět učiní šťastnou.

Little girls depent on things like that

30. září 2009 v 20:53 | šury |  Zamyšlení

Jak má člověk milovat, když jej předešlá zkušenost nutí nechat někde uvnitř sebe kousek ledu pro chvíli, kdy mu jeho protějšek ublíží? Přes tenhle led se láska nedostane, obrní-li jej ten další znovu hned nazačátku...
Zamilovanost je pohádkou pro malé holčičky. Protože k malým holčičkám patří také malí chlapci.Ti kteří ještě mají city ...
V tom případě chci být navždy holčičkou, jelikož bez lásky t pro mě nemá cenu. Snažit se tento článek trošičku umělecky zabarvit nemá asi cenu. Rozhořčení mé nadání nepodporuje.
Na můj věk objevuji výhody dětství poměrně brzy v poměru k mým vrstevníkům. Dítětem raději navždy, než nikdy ...

Život je ustálený výraz pro řetězovou reakci..

25. září 2009 v 22:39 | šury |  Zamyšlení
V životě někdy nastane okamžik, ve kterém zjistíte, že jste vše od základů udělali špatně. Budete sedět v místnosti u ploché obrazovky s mobilem ve dlaních a neviditelnými slzami v očích, jmény těch bez jejichž hlasů nemůžete být a s důvody, proč je nesmíte slyšet.
A čím více toužíte po hlase, tím více vám svědomí zakazuje jej slyšet, čím více toužíte po tváři, tím více vás nutí otáčet se k ní zády. Chtěla bych umět dodat článku tolik žalostnosti, kolik jí cítím já. Připadám si jako troska. Sama vidím své chyby, ale už jim neumím předcházet. Naopak, předcházením šlapu z bláta přímo do rybníka.
Existují lidé, které mám ráda, moc ráda. Ale jen málokdy to vyjde jak bych si přála . . . jak bych to dokázala snést
Život je ustálený výraz pro řetězovou reakci. Každý dílek domina má jinou hodnotu, ale pokaždé navazuje na tu předchozí. Občas se objeví někdo, kdo pozdrží dílek, jenž právě padá a hodnotu změní. A vždy je jen a jen na nás, dovolíme-li mu to.


Jed

10. září 2009 v 21:08 | šury |  Dear diary
I never want to see you unhappy ... and i thaught you want the same for me ..

Znáte to,každá písnička vás chytí za srdce, ale časem se oposlouchá. Takové písničky si ukládám do zadních přihrádek své paměti, jako opotřebované věci, které se zaskládají knížkami na vysokých poličkách.Každý však jednou muší utřít prach a najednou zjistí, jak různé podobně ledabyle uschované věci oplývají krásou. Když to přirovnání teď čtu, napadá mě,že je to tak i s přátelstvím. Na nepotřebné lidé zapomínají a opráší přátelství až tehdy, stanou-li se nepotřebnými sami.
Nápad nadruhou,mládí. To odhazujeme sami ve vidině dospělosti.Bohužel vrásky, špatné klouby a senilnost je prach, který neometeme ani tou nejlepší prachovkou a žádný vysavač jej nevysaje...

Úvahy o lásce naplňují mou mysl jako vysoké procento alkoholu Absint. Neučím se. Nespím. Nesměji se. Ano, dělám všechny z těchto věcí, avšak dříve mě naplňovaly a rostly mnou jako letitá bylina. Já byla hojnou zemí a žila s těmito pocity v symbióze. Mám pocit,že jsem v nějaký moment neodhadla míru hnojiva, již mám použít ... pocity přerostly a pak díky tomu přílišnému růstovému spurtu uvadly...
Pořád si připadám jako přehnojený záhonek ... seschlý a bez života,který sám zahubil svou péčí.
Na životě mi nepřidává ani pohled na dokonale osázené záhony v širém okolí. Ať už díky umělým hnojivům, vzkvétají...
Kam se poděli ti,kdo se o mne starali?
Vyčistili mou půdu plnou jedu?
Zasadili....
???

Bubny

8. září 2009 v 20:43 | šury |  Dear diary
Dnešek byl pro mou osobu dnem úderů. Ne každý úder byl voláním o pomoc, ale přeci.
Je Chante Par Couverture
Tahle píseň mě uchvátila.
Dnešní sen je pro mě dnem úderů, úderů bubnu. A mého srdce. Když jsem ráno vstávala, pustila jsem rádio bez očekávání jakýchkoli neobvyklých následků. Bylo pro mě přirozeně naprosto neočekávané, že mé ušní bubínky polechtají překrásné a pomalé rytmy jedné z mých (nejmenovaných) písní. Donutila mě posadit se na židli, obličej si vložit do dlaní ... a před očima jsem neměla po dvou měsících nikoho jiného ...
Nemohla jsem brečet .. ani mě to nenutilo ... v mém srdci se vystřídalo tolik pocitů, od lačného štěstí z té krátké avšak naprosto živé vzpomínky v zasněžené krajině ... krajině poznání a zamilovanosti, přes příšerný stesk až k ujišťování sama sebe, že je to pryč.
Stesk? Nikdy se mi po ničem a nikom nestýskalo víc. Já toho člověka znala. Milovala ho. Dala mu po čem toužil, jelikož on dělal to samé pro mě. Když teď brouzdám mezi opačným pohlavím bez kapky upřímnosti či lásky z jejich strany...
Býval pro mě zázrakem. A já z toho teď nejsem vůbec smutná. Byl to anděl ... a já nejspíš příliš silný nápor větru. Zlámala se mu křídla a on chtěl alespoň šlapat po svých. Žádný vítr.
Úder srdce....
Je chante par couverture
Upřímně řečeno doteď jsem byla líná si to přeložit, francouzsky se neučím. Ale ta píseň je něco, co bije uvnitř mého srdíčka. Možná je to jen přelétavé nadšení, ale její bubny v tuhle chvíli bijí pro mě a nostalgický plamen, který mě pomalu zevnitř sžírá ...
Nikdy není zbytečné vzpomínat ... ani na tebe.


O žárlivosti a patronu smíchu

3. září 2009 v 20:18 | šury |  Dear diary
Jestliže má člověk patrony svého života, Denisska je patronem smíchu. Jako snad každý den s ní jsem i dnešek strávila více-méně popadající se za břišní svaly. Úsměv se mi re rtů vytratil jen na nepatrný okamžik, kdy se mezi nás přidal i její kluk/přítel. Jen malé procento opačného pohlaví dokáže být upřímné, dokáže opravdu milovat - či být jen upřímně milý k dívce.
No, Denissčin milý to umí dokonale. Je to prototyp toho hodného, nevyumělkovaného a inteligentního kluka s rozhledem ... navíc umělecky nadaný pro čež mám poměrně slabost ... no,řekněme že určité vzpomínky a samozřejmě závist ve mě vzbudili..
Jenže mé zážitky s určitou osobou již odezněly. V létě začal padat sníh..
Tahle písnička mě v dané okamžiky dokáže pohltit :) jak říká má nejmilejší Barča, možná pro někoho deprimující, pro mě dokonalá. :)


Nesmyslnost. Pro dnešek asi dost...like each day..

2. září 2009 v 22:55 | šury |  Dear diary
Být uvězněná ve vlastní hlavě ... na to nejsou slova.
Ironií je, že jsem napsala na tohle téma opravdu dobrý článek. Když jsem spatřila nápis _Neautorizovaný přístup_ , zoufale jsem praštila do klávesnice. To bylo už včera.
Každý zná pojem zmatenost. Je to obrovská snůška nesourodě a náhle se projevujících pocitů, které se vám v dané chvíli zdají naprosto normální a pochopitelné. Když se na jednotlivé situace však soustředíte o minutku později, zdá se vám nesmyslná.
Týká se tahle situace vztahů? Hloupá otázka. Co jiného by jen mohla holka jako já řešit v jedenáct hodin večer při písničce, kterou si jinak nepouští ... a s myšlenkami a situací, které se celý život vyhýbá?
Láska je něco, co jsem rok pěstovala na záhonku, sklidila plody. Jenže, co přijde po slízení? Zima.
Když jsem však znovu na jaře zasela, někdo mi podupal záhonek. A sazenic nebylo tolik, abych jimi mohla plýtvat pro další pobavení. Na to si dost vážím i sama sebe.
Chtěla jsem říci, že každý může přece snít, ale nechám si to, až mi slova půjdou do hlavy o něco lépe, než nyní...
Přeji dobrou noc...

ICQ

21. srpna 2009 v 23:32 | šury |  Dear diary

What when I still love him?But what when he is not the only? What I have to do?I love the past.Im afraid of the future.But I wanna live my life.I wanna say HE is my life.And he really is.Somewhere inside HE is the only one for me.That won´t change.For a long,very long time.

Tohle se před malou chvílí objevilo na místě statusů na mém ICQ. Bylo to příliš intenzivní na to, aby srdce přežilo konec. Podaří se ho opět sešít? Kdo ví? Ale ještě dlouho, dlouho ne.

For a long,very long time.

U tety

21. srpna 2009 v 23:16 | šury |  Dear diary
Posledních několik dní jsem trávila fyzicky odloučena od mého mladého a domovského světa,se kterým jsem udržovala kontakt jen prostřednictvím pc,za což mě všichni v tetině domě rázně hubovali.Během té doby se leccos změnilo,zatímco jiné věci zůstaly až kpláči stejné.
Teta se strejdou mají dvoupatrový obrovský dům v opravdu velké hodnotě.Mají saunu,výřicku,posilovnu,luxusní,nádhernou zahradu a spoustu dalšího.Jsou to ale i přese všechen luxus jedni z nejpohodovějších lidí,které znám.
Tenhle týden mi dal možnost odpočinku,relaxu,luxusu...ale stejně mi ti mí nejdražší tolik chyběli...
Za tu dobu jsme jezdili po různých turitických místech,která však měla skoro bezvýhradně dětské zaměření,to kvůli mé devítileté sestře.Za tu dobu jsem nafotila asi okolo pětiset fotek,z nichž polovina bude brzy smazána kvůli jejich kvalitě.Vyšlo z toho však i několik jedinečných záběrů,jako například mraky nad vodou u nějakého jezera v Poděradech,při jejichž pořizování mi docházela baterie...
Další místo,které přináší další nové,hezké vzpomínky...
V mnoha bodech,v mnoha věcech mi to místo pomohlo...

To kdys se básník ptal,
jak vzbouzí se ten mrtvý žal,
druhý nečekal,druhý ukázal...
srdce,v němž hluboká díra vězí,
vhodil do štěstí,jenž nezná mezí
čímž beznaděj závistí podtrhal.




Nostalgická bomba

18. srpna 2009 v 11:48 | šury |  Dear diary
Jestli jste někdy slyšeli pojem ,,kalorická bomba" , měli byjste si představit,jak asi vypadá ta nostalgická,pokud tedy pojem nostalgie ovládáte.
Je to,jakobych kdysi dávno našla krásné utrápené malé štěňátko, kterému někdo ubližoval,ale přesto mělo ty nejkrásnější a nejdobromyslnější oči.
Rok jste se o něj starali a ono bylo šťastné.Pak to pro něj ovšem přestalo míti kouzlo a ztratilo zájem.
A když to člověk nejméně čeká, štěně začně kousat.

Kam dál